18. 2. 2013 PhDr. Jan Drahoňovský
Jistě to znáte moc dobře. Někdy se ploužíte jako mátohy a každý úkon jen sebeméně připomínající práci je pro vás jako přenášet horu. A přece dobře víte, že jste schopni za práci zabrat a vykonat mnohé. Proč to tedy najednou nejde? Lenivost je poměrně univerzální problém, přesto se o něm mluví nesnadno. Vždyť každý víme, že stačí říci stop výmluvám a pustit se do toho. Jenže převést to do praxe jednoduché není.
"Udělat něco příliš síly nevezme, značné úsilí ale vyžaduje rozhodnout se, co vlastně udělat." - Elbert Hubbard
Nejvíce energie nám požírají neustálé vnitřní konflikty v naší hlavě. Každý, kdo se skutečně dovede pohroužit do své práce, zpravidla žádnou únavu nepociťuje, popř. cítí pouze únavu fyzickou, která je ve své podstatě osvobozující. Únava psychická však vypadá poněkud jinak. Dost možná se vůbec ani nenadřete, ale přesto je to úmorné, nechce se vám do ničeho a usnout máte veliké problémy, protože pořád myslíte na neuzavřené záležitosti ze dne. Největší problém vidím u úkolů, o jejichž užitečnosti nejste vnitřně ani trochu přesvědčeni. Potom totiž pokaždé, než se do něčeho pustíte, svádíte vnitřní bitvu v níž buďto nabude vrchu váš odpor nebo smysl pro povinnost.
Eric Berne, zakladatel Transakční analýzy (jedna z humanistických odnoží moderní psychologie), tento problém vysvětloval modelem osobnosti sestávající se ze tří na sobě nezávislých entit, které nazval Rodič, Dospělý a Dítě. V jednom okamžiku může být aktivní jen jedna z nich (je to, jako by se střídaly u volantu). Je logické, že ke konfliktům musí docházet, zvláště chtějí-li každý jet jinam. V případě běžné lenosti půjde zpravidla o konflikt Rodič - Dítě. Zatímco Rodič říká: „Musíš, zaber, koukej makat!“ apod., z Dítěte se ozývá „Nechce se mi, radši si chci hrát.“ nebo „Na to nemám, já se bojím!“ Kdo nakonec vyhraje, není až tak důležité, protože se nejpodstatnější část energie vyplýtvá právě na tento konflikt. Co dělá tou dobou Dospělý? Zpravidla není připuštěn do diskuse. Dospělý nemá energii ke konání, ta je v Dítěti, ale zase vládne schopností přemýšlet a má nějaké zkušenosti. Konflikt, jak jsme si jej popsali výše, je ve své podstatě neřešitelný, nazývá se slepá ulička. Jen tehdy, když účinně zasáhne Dospělý - dialogem se svými vlastními přesvědčeními. Např. pokud se ozývá bezmocný a ublížený hlas Dítěte: „Já na to nemám, co jen si to na mě vymysleli, proč se to nemohlo dělat postaru?!“ Je třeba intervence Dospělého: „Změny jsou normální, já jsem šikovný, už jsem se v minulosti dokázal přizpůsobit změnám a krom toho to zvládli i hloupější než já. Nuže, vzhůru do toho!“ Zajímavé je, že jen málokdy se dovede člověk takto namotivovat (bodejť by ano, když v tu chvíli je pod vlivem emocí a hledá spíše „důkazy“ pro svůj postoj). Kupodivu, při hlubší analýze lenivých lidí objevíme zpravidla silného kritického Rodiče, který je pořád buzeruje. A protože tento vnitřní kritik je natolik otravný a nepříjemný (nelze se mu zavděčit), o to silnější je odpor proti němu. Výsledek? Dotyčný nedělá prakticky nic. Zdálo by se logické, že je třeba tlak od Rodiče zesílit, aby se konečně vybičoval k práci. Omyl, je třeba naopak nároky na sebe snížit, protože vnitřní Dítě se již nemusí tolik bránit a může zjistit, že práce, kterou má vykonat, vlastně není tak hrozná a třeba je i vzrušující. A svého Dospělého je tedy třeba důkladně pěstovat a podporovat, protože jen tato část dovede odlišit manipulaci od příslibu zářné budoucnosti, logický vývod od propagandy a přátelství od pokrytectví. Jistě, rozhodnutí Dospělého mohou být také neúspěšná, ale budou založena minimálně na úsudku a dosavadní zkušenosti (v danou chvíli tedy nejlepší možná), narozdíl od rozhodnutí Dítěte a Rodiče, která jsou archaická (jako by nám bylo zhruba 5 let). A to možná stojí za to.
Bohužel, tohoto procesu jsme jen výjimečně schopni sami, chce to velké sebeovládání. Mnohem jednodušší je, když nás tímto procesem provede zkušený poradce, který nám pomůže znovu poskládat rozhádané části naší osoby dohromady, abychom potom mohli sami učinit kvalifikované rozhodnutí.
Případné zájemce odkáži např. na knihu: Thomas A. Harris: Já jsem Ok, ty jsi Ok, 1997.
Nebo pro úvod do problematiky sem.