11. 2. 2013   PhDr. Jan Drahoňovský

Náš mysl s námi občas dělá nepěkné věci. V jednu chvíli jsme schopni brilantně vyřešit složitý technický problém, a jen o pár minut později uděláme něco, nad čím zůstává rozum stát. Prohlédnout iracionalitu některých vnitřních přesvědčení není zpravidla jednoduché (protože jsou tak samozřejmé). Ovšem, pokud je rozumově přehodnotíte, dlouhodobě vyhráváte mnohem víc, než kdybyste zůstali u pohodlných lží.

Sebral jsem pro vás některá iracionální přesvědčení, s nimiž se často setkávám. Tento seznam rozhodně však není vyčerpávající, měl by nás spíše podnítit k tomu, abychom přehodnotili některé zdánlivé samozřejmosti, kterými si škodíme. Jdeme na to:

Ono to nějak dopadne. Ano! Ono to skutečně nakonec nějak dopadne. Jenže, až dojde k situaci samé, zjistíte, že nemáte vůbec žádný plán, v tu chvíli jste v módu "damage control" (což by se dalo zhruba přeložit jako pokus o nouzové přistání). Již nepůjde o to, abyste měli ze situace prospěch, ale abyste z toho nevyvázli s velkými šrámy. Ve skutečnosti se lze na spoustu situací alespoň zhruba připravit (např. tím, že si dopředu zjistíte, jak se s podobnou situací potýkali jiní před vámi.) Určité situace se opakují s mírnými variacemi pořád dokola a je málo pravděpodobné, že by se zrovna ten váš problém vymykal absolutně všemu.

Nemám čas. Já taky ne. Ve skutečnosti čas nemůžeme vlastnit, ten si prostě neúprosně plyne a je jen na nás, jak se rozhodneme jej naplnit. Pokud si osvojíte tento pohled na věc, smazává se rozdíl mezi prací a odpočinkem. Nejde o to, jestli pracujete nebo jen tak ležíte u vody, jde o to, abyste z toho měli pocit nepromarněného času. 

Kdybych jen nemusel pracovat s takovými blbci! Protože už jsem to slyšel od tolika lidí, pokud by to byla pravda, bylo by blbců zhruba 95%. V tom případě by se však slovo blbec stalo synonymem pro průměr. Ano, většina lidí je obecně v průměru. Ovšem mohou být také v jedné či dvou oblastech výrazně nadprůměrní. A stejně tak v některých oblastech budou dost výrazně pod průměrem (tedy blbí). A z toho možná vzniká toto přesvědčení, aneb kdo si chce hůl na psa najít, ten si ji taky najde. A kolik lidí si totéž myslí o vás? 

Chci, aby byl klid. V klidu jsou prý zraněná zvířata, která vzdají boj o život a rozhodnou se zemřít. Odvrácená strana klidu je deprese, nečinnost, ustrnutí. To by nemělo být vaším hlavním ani výlučným cílem. Jistě, po vypětí by mělo následovat uvolnění, jinak se systém po čase přetíží. Ale klid jako setrvalý stav? Rozhodně ne, klid nebrat.

Pod jiným šéfem by se mi dělalo líp. Třeba ano, třeba ne. A počínali byste si skutečně lépe, kdybyste byli na jeho místě? Řada lidí při kontaktu s šéfem vstupuje do tzv. přenosového vztahu (termín z tradiční psychoanalýzy), tedy reaguje na nadřízeného podobně jako na otce nebo matku, když byl malý. Pocity nespravedlnosti, bezmocnosti, vzteku či smutku, podobně jako snaha nadřízeného nějak přelstít, mají většinou původ zde (protože při zevrubné analýze se zpravidla ukáže, že jsou neopodstatněné).

Když budu na lidi hodný, budou i oni na mě. Tento hluboce zakořeněný názor vede při střetu s realitou někdy až k devastujícím škodám. Problém není v tom, jestli je dotyčný "hodný", ale v tom, že za to vnitřně očekává nějaké chování od druhých, a je přesvědčen, že má na to nárok. Nejednou jsem byl svědkem, když takovému "hodnému chlapci" bouchly saze (zpravidla pod vlivem alkoholu) a provedl něco, čeho později hluboce litoval. O tom, že někteří se přecvaknou do módu "drsňák" a vypadají pak pro okolí naprosto směšně, ani nemluvě.

Kdyby mi dali víc peněz, pracoval bych lépe. Hmm, kolik by to mělo být? Jsou lidi, kteří pracují sami od sebe a nijak zvlášť se motivovat nemusí (těch není mnoho). Většina potřebuje mít nějakou pobídku, což mohou být i slíbené peníze (na někoho platí, na někoho méně, to by vydalo na celou knihu). Pokud to ovšem otočíme a zaměstnanec dostane odměnu, i když nic ještě nepředvedl, co si z toho vezme za ponaučení?

Musíme se hodně scházet a diskutovat o tom. Bohužel, nadměrné schůzování většinou nevede samo o sobě k řešení problémů. Dochází totiž k rozložení zodpovědnosti mezi více lidí a každý tak nějak očekává, že to vyřeší ti ostatní. Na poradu by už měl každý za sebe přijít s konkrétním nápadem a teprve o tom se bavit, ne čekat, že na poradě vás najednou osvítí Duch svatý. Zažil jsem jednou poradu, která trvala asi čtyři hodiny - otřesný zážitek. Čím déle se o problému diskutovalo, tím více bylo řešení v nedohlednu. 

Inspirovalo vás to? Možná odhalíte další oblíbená nepravdivá přesvědčení.

Přihlásit odběr na LinkedIn

PhDr. Vojtěch Bednář

PhDr. Vojtěch Bednář

Specializuji se na otázky vedení, motivování, řízení lidí ve firmách, vytváření a udržování firemní kultury. Pracuji s manažery a vedoucími pracovníky na všech úrovních a pomáhám jim pracovat s lidmi. Efektivně, smysluplně a přátelsky.

více o autorovi
články autora

Mgr. Petr Hlušička

Mgr. Petr Hlušička

Odborný psycholog zabývající se především aplikovanou psychologií v oblasti lidských zdrojů.

více o autorovi
články autora

PhDr. Jan Drahoňovský

PhDr. Jan Drahoňovský

Psychologické poradenství v rámci firmy i osobního života, školení, semináře

Témata: Komunikační pasti a bariéry, přesilové hry a manipulace, stresové zatížení, propojení práce a osobního života, existenciální dilemata apod.

více o autorovi
články autora

Mgr. Jakub Oliva, LL.M.

Mgr. Jakub Oliva, LL.M.

Jako advokát s výlučnou specializací na pracovní právo jsem s našimi klienty absolvoval nespočetně kontrol ze strany inspekce práce, stejně tak jako mám za sebou nepřeberná jednání s odborovými organizacemi a soudní řízení týkající se pracovního práva (pracovní úrazy, nemoci z povolání, odstupné, neplatné výpovědi a okamžitá zrušení, spory z kolektivních smluv, diskriminace, náhrada škody aj.).

více o autorovi
články autora


© 2024 Firemní sociolog | ISSN 1805-6520